Výjimečným aspektem jejího životního stylu je její strava, která se skládá nejen ze sběru lesních plodů, hub a bylin, ale také z masité složky získávané z mrtvých zvířat nalezených na silnicích. Manders se specializuje na zpracování větších zvířat, jako jsou jeleni a kojoti, které by jinak zůstaly na silnici bez využití. Pro ni není konzumace těchto zvířat pouze otázkou přežití, ale i etickým rozhodnutím. „Raději je sním, než aby jejich smrt zůstala bezdůvodná,“ uvádí Manders. Život v divočině přináší mnohé výzvy a nebezpečí, včetně setkání s divokými zvířaty a neustálého bdění nad přítomností predátorů. Přesto Manders zůstává ve svém rozhodnutí žít mimo civilizaci pevná a nebojí se smrti stejně jako života, který by ji neuspokojoval. Manders se snaží minimalizovat svou spotřebu zdrojů. Používá kamna na dřevo pro vytápění a vaření, čerpá vodu ze studny a solární panely s bateriemi slouží k nabíjení jejího telefonu. Mrtvá zvířata, která najde, využívá beze zbytku, zpracovává jejich kůže i kosti a vyrábí z nich oděvy, tašky, batohy a další užitečné předměty. Manders vnímá svůj životní styl jako hlubokou změnu. Odmítá žít pohodlným domáckým stylem a kritizuje moderní společnost za ztrátu kontaktu s jazykem přírody. Je přesvědčena, že na rozdíl od jiných, kteří se do divočiny uchylují jen přechodně, pro ni je toto životní rozhodnutí trvalé. „Je to můj domov – místo, kam patřím,“ říká Manders o divoké přírodě, která se stala jejím domovem.
