Zamilovali se do sebe a ona neváhala, navzdory nesouhlasu rodiny, si ho vzít. „Byl to člověk, o kterém jsem si byla jistá, že se o mě postará, že mě bude milovat, protože všechno nasvědčovalo tomu, že to není majitel nebo člověk, který se ničeho nebojí, jen statečný chlap. A je to pravda. Nemýlila jsem se,“ chválí Michaela i po dvaceti letech manželství.
„Řekla jsem si, že pokud bude můj život takový, jaká je naše svatba, budeme si to báječně užít,“ pokračuje a ukazuje na druhou stranu manželské mince: „Můj vztah s bratrem, který nemohl pochopit, že už jsem dospělá a že si svého partnera budu vybírat sama, bohužel a velmi silně. Pořád je tak tvrdohlavý, že to nechápe,“ povzdechne si, protože se s Jiřím za ta léta nikam nestěhovali.
„Bránit se před rodinou bylo velmi těžké, protože na ni byla velmi fixovaná a snažila se udělat hodně pro to, aby se to nestalo až sem,“ brání manželku Martin Michal. K bolestivému tématu se vrací i Helena Vondráčková v závěru dokumentu, nad hrobem svých zesnulých rodičů. „Když sem přijdu, jsem zticha a v hlavě si promítám, jaké to s nimi bylo a co by asi řekli na to, co se děje. Asi by se jim nelíbil můj vztah s bráchou, ale možná, možná, kdyby viděli, jak jsem šťastná a že všechno, co táta slyšel od bráchy, nebyla pravda… Máme se rádi, jsme pořád spolu, v únoru jsme oslavili dvacáté výročí, tak snad by to pochopili.“
Jedna svatba, dvě nevěsty
S Martinem Michalem se vzali 22. února 2003 na Karlštejně. Plán byl úplně jiný, ale budoucí manžel to zvládl. „Měla jsem mít svatbu ve Štiříně, ale nějak se to tam překulilo, někdo to prozradil, tak Martin řekl, že to musíme udělat jinde, na Karlštejně,“ začíná zajímavý příběh. „Byla zima, mrzlo a před ‚barákem byl připravený celý bulvár a oni šli za námi,“ směje se. „Ale vymyslel si to tak, že ve hře byla dvě svatební auta. Nejdřív se otevřela garáž s falešnou nevěstou, všichni odešli a za chvíli jsme v klidu odjeli na Karlštejn,“ prozrazuje starou hru.
Dvě malá křídla
Mezi vyprávěním o svých životních láskách se Helena Vondráčková ocitá před kostelem. Vzpomíná si, jak chodila s rodiči na mši a otec hrál na varhany. „Jsem pokřtěná, mám vlastně dvě jména, Helena a Karla. Ať jsem kdekoli, v Paříži nebo v Berlíně, vždy jdu do kostela a modlím se za všechny lidi, za své přátele, za své rodiče,“ přiznává a dostává se k choulostivému tématu dětí.
„V životě nemůžete mít všechno, takže bohužel ani já nemám všechno. Nemám děti, i když je miluji a vynahrazuji si to všemi možnými způsoby. Mám kolem sebe děti, nikdy mě neobtěžovaly, ráda si s nimi hraju, takže to beru tak, jak mi to život nadělil. Prostě jsem neměla to štěstí, abych měla děti, a musela jsem se s tím vyrovnat. Je mi líto, ale takový je život,“ říká smutným hlasem a následuje dlouhý záběr na dojatou zpěvačku. Toto téma přetvořila do známé skladby. „Dvě malá křídla tu nejsou. Byla tu málem a nejsou…“
Záchranné lano
Helena Vondráčková se na krátkou dobu ocitá v Divadle na Vinohradech, kde má mnoho krásných vzpomínek. Přímo říká, že účinkování v muzikálu Les Misérables (Bídníci) z roku 1992 jí pomohlo zachránit kariéru. Památnici vědí, že po revoluci všichni chtěli zahraniční hudbu a stálice jako Vondráčková nebo Karel Gott je bezostyšně označovaly za zombie. „Byl to, troufám si říct, jeden z nejlepších světových muzikálů, které se u nás kdy hrály. A byla to také náplast na velkou bolest pro nás všechny, kteří jsme se na tom podíleli. Vznikl krátce po revoluci, a protože v té době nebylo dílo pro mnoho lidí, všechny velké hvězdy sem rády naskočily,“ komentuje.
„Začátky po revoluci byly těžké i proto, že někteří nemohli vystupovat za komunistického režimu, takže samozřejmě dostali přednost a my jsme museli chvíli počkat, než jsme je zase přesvědčili, že něco umíme,“ říká diplomaticky osmdesátiletá žena, která chce stále hledat nové písně, nové momenty a koncerty. „Ta doba zní hrozně a já předstírám, že o tom nevím,“ směje se a přemítá: „Čas plyne a já vidím spoustu svých přátel a přátel z branže, jak přicházejí nahoru. Dotýká se mě to víc a víc a víc o tom přemýšlím,“ říká upřímně. „Na druhou stranu se stáří nebojím, protože už přichází. Někdy si říkám, že budu stará, ale být nějak vyděšená nebo trápit… Moje játra mi to netrhá.“
