V 70. a 80. letech byl život docela jiný, do školy jsme chodili sami. Naši rodiče pracovali, nebyla tam žádná chůva, žádný mobil.
Ty děti, kterým bylo řečeno, že jejich prarodiče žijí, měly štěstí, protože na ně čekali prarodiče domů ze školy.
Klíč nám visel na krku, nebáli jsme se jít sami po ulici. Ohřívali jsme oběd, snědli jsme oběd, pak jsme dělali domácí úkoly a učili jsme se. Museli jsme se naučit samostatnosti, neměli jsme jinou možnost. Do školy jsme chodili v uniformách, všichni byli stejně oblečení, nelakovali jsme si nehty ani jsme málo nalíčili.
Na podzim jsme skákali v louži, v zimě jsme hráli sněhové koule, klouzali a dobře se smáli. Student, který bydlel dále od školy, cestoval tramvají nebo na kole. Byly to dobré a šťastné časy, pozorovali jsme se a starali se o sebe. Nikdy nás nenapadlo, že bychom mohli být uneseni nebo napadeni. Neměli jsme se čeho bát.
