Potřebné důkazy se tedy rozhodla hledat ve svém archivu. „Jsem sběratel, takže jsem si odkládala všechny podstatné věci, které se týkají mé kariéry. Našla jsem mnoho věcí, o kterých jsem si myslela, že uznají jako argument. Plakáty, fotografie i doklady o tom, že naše koncertní programy prošly schvalovací komisí Pragokoncertu. Bez toho bychom je vůbec nemohli dělat. Nejvíce jsem se těšila z legitimace o absolvování zkoušek, kterou mi Pragokoncert na základě toho vystavil. To byl velmi dobrý argument a důkaz, ale nestačilo to,“ zoufala si.
Když Vondráčková později v jedné z pražských restaurací díky náhodě potkala někdejšího prvního náměstka ředitele Pragokoncertu, téměř devadesátiletého Josefa Posejpala, myslela si, že má vyhráno. „Nabídl mi svědectví, že jsem byla pod Pragokoncertem. Ani to ale nepomohlo,“ přiznala. Pohár její trpělivosti přetekl a začala jednat. „Jelikož sociální úřad se k celé záležitosti postavil úplně laxně, byli jsme nuceni na radu právníka, celou věc postoupit k soudu,“ prozradila nám Helena exkluzivně.
