Na tom není nic divného. Kde bychom měli takové znalosti vzít, když ještě pro generaci našich rodičů padesátkou jaksi oficiálně začínal věk ao dalším životě se spíše neuvažovalo.
Málokdy si uvědomíme, že životní program, který bez výjimky svou životní poutí následujeme, byl založen předchozími generacemi. Právě předchozí pokolení vytvořily všechny knihy, filmy a vzdělávací systémy, které v dětství a mládí formovaly naše vědomí.
Předchozí pokolení však nemělo žádné představy o životě po padesátce. Z prostého důvodu: v jejich zkušenosti po padesátce v zásadě už o žádný život nešlo. Proto také není součástí životního programu, který jsme zdědili.
Podle všech nasbíraných statistik těm, kterým je dnes nějakých 50-55, nezačne věk dříve, než v osmdesáti letech. To je samozřejmě velmi příjemné. Jednoduše nám bylo darováno až pětadvacet let aktivního, plného života. Problém se skrývá v tom, že zacházet s tímto dárkem nás nikdo nenaučil.
Takže po padesátce někdy riskujeme ztrátu dobrých 25-30 let, když ji akceptujeme jako hranici stáří. Ztracená léta by pro nás přitom bez nadsázky mohla být ta nejkrásnější v životě.
