Mniši se vyhýbali jakémukoli jídlu vyrobenému z rýže, pšenice a sójových bobů. Namísto toho jedli ořechy, bobule, kůru stromů a jehličí v pomalu se zmenšujících množstvích, aby snížily tělesný tuk a vlhkost. Jedli také bylinky a sezamová semínka, aby zabránily růstu bakterií. Pili jedovatou šťávu ze stromů, která se používala k výrobě laku, aby toxicita odpuzovala hmyz a pronikla do těla jako balzamovací tekutina, uvádí History.
Po letech dodržování přísné diety byl mnich zaživa pohřben v podzemní komoře. Dýchal přes bambusovou trubici sedíc v lotosové pozici. Každý den zazvonil v hrobce na zvonek, aby naznačil, že je ještě naživu. Pokud už nezazvonil, vzduchová trubice se odstranila a hrobka zapečetila. Po třech letech stoupenci hrob otevřeli, když bylo tělo mumifikováno a převezli ho do nedalekého chrámu, aby ho uctívali. Pokud tělo nemumifikovalo, bylo exorcizované a pohřbeno. Pro některé praktikující buddhisty nejsou mumifikovaní mniši mrtví, ale jsou v hlubokém meditativním stavu známém jako „tukdam“.
