Na dvoře měli Zagorovi hotový zvěřinec. „Holubi, nutrie, dva psy, kočku, králíky i želvu. Byla jsem vychovávána ke všemu, co je živé a hezké. Bylo to tak krásné a romantické. Mou neporušenou vzpomínkou je i maminka v kuchyni, která vaří nějakou dobrotu a píská si při tom. Dodnes cítím vůni košíku na verandě, který byl vždy plný dobrot, které se nám urodily v zahradě. Ale tuto kapitolu jsem si v hlavě uzavřela a myslím, že žádná nová vzpomínka nemůže přebít tento ideál,“ vysvětlila a po chvíli přece jen přiznala, že v minulosti neodolala. Pokusila se vrátit v čase. „Asi jsem si myslela, že když se podívám na svůj milovaný rodný dům, najdu tam všechno v nezměněné podobě.“
Trpký návrat domů
Jednou, když Hana koncertovala v Ostravě, autem zaběhla do Petřkovic. Spatřila vrchní část jejich někdejšího domu, ale byl to podle ní „velmi pochmurný pocit“. „Jako v psycho filmu. Ani jsem nezastavila. Připadal mi strašně opuštěný a smutný. Šla jsem dál a tam, kde byla obecní škola, ve které jsem jako žákyně 5. B. stála ve žlutých šatech poprvé na jevišti, je nyní nějaké obchodní středisko. Je to stále pěkná vesnice, ale už úplně jiná,“ zavzpomínala si s nostalgií.
Článek pokračuje na další straně
Po čase Zagorová opět zpívala v Ostravě a do rodné vesnice ji vezl Petr Rezek. „Stromy, které sázel náš tatínek, vyrostly do obrovské výšky. Jejich holé kmeny byly úplně jiné. A najednou jsem si všimla ve vysoké trávě sedět barevného trpaslíka. Tento pohled už nadobro uzavřel mou dětskou kapitolu. Jak naivně si člověk myslí, že někde zanechá svou stopu navěky,“ zamyslela se a po chvíli v odhalování svého nitra pokračovala.
„Večer na koncertě jsem na to při písničce Studánko stříbrná myslela velmi intenzivně. Zpívám o tom, jak se mi někdy sní, že jsem opět holčička s copy, proletím naší brankou a zamířím do lesa, který jsme měli kousek za domem. Dojalo mě to až k slzám. Nebylo to na jevišti vůbec příjemné, už bych to nechtěla nikdy zažít,“ doplnila tehdy.
Rozhodnutí, které si vyčítala
A kdy Hana Zagorová Ostravsko vlastně opustila? Někdy v polovině osmdesátých let se ve víru obrovské popularity a zaneprázdněnosti ujala smělého kroku. Spolu se sestrou Evelyn rodičům navrhli, aby se přestěhovali do Prahy. „Chtěli jsme je mít blíže. Zaskočilo je to, tak jsem si řekla, že je nebudu nutit. Nejprve začali chodit na víkend, později na celý týden. Potom si stále více sami uvědomovali, že na dům v Petřkovicích už nestačí. Když ho prodali a přestěhovali se, byla jsem přešťastná.“
