„Jsem zdravotní sestra na onkologii. Moji pacienti jsou výjimeční, a na začátku bylo těžké udržet slzy, a loučit se s dalším dítětem… Nikdy si nejde zvyknout na otázky, jaké vám děti kladou, ale pomůže vám to přehodnotit všechno. Včera mi šestiletý chlapec položil otázku…
-Sestro Leno, zemřu? Dívám se na toto dítě bez vlasů, modřiny pod očima, vyhublé, bezmocné, samo a slzy přichází do očí, ne teď nesmím plakat, ne s ním… – O čem to mluvíš, samozřejmě, že ne! Nezemřeš! -…, ale myslím, že umřu … ale nebojím se, jen…v sobotu má maminka narozeniny, mám pro ni dárek, chci jí ho dát, nechci umřít před sobotou.
